Časoprostor

Nindžové byli ve středověku dobře organizovanou armádou. Její členové byli zařazeni do tří základních hodnostních skupin. Celá struktura však byla přísně utajována a každý znal kromě několika spolubojovníků obvykle jen nejbližšího nadřízeného. Zlaté období ninjů přišlo v letech 1450-1615, která se nazývá období domácích válek. V době reforem Meidži, v devatenáctém století, se pravá struktura škol rozpadla. Dnes můžeme vidět přímou návaznost na umění nindžucu v japonské armádě či ve zpravodajských službách.

Základním oblečením ninjů byl dokonale účelový tmavý přiléhavý oblek, zaručující v noci maskování. Jinak však nindžové na svých výpravách užívali i různých přestrojení - nejčastěji se vydávali za obchodníky, kněze, poustevníky z hor, kejklíře anebo žebravé mnichy. K nejznámějšímu vybavení ninji patří speciální ocelové bojové nástroje šuriken, jimiž se buď házelo, anebo přímo bodalo při boji z blízka (hvězdice, ozubená kola). Jejich ostří bývalo někdy napuštěno prudkými rostlinnými jedy. K bájnému vybavení, které nikdy nemohlo sloužit patří dřevěná kola, pomocích který měli nindžové chodit po vodě, nebo dýchací přístroj pomocí kterého se mohli potápět. Stejně tak ninjové nevynalezli tank, ponorku, či plamenomet, jak jim přisuzují mnozí nadšení obdivovatelé. Naopak je známa jejich tajná abeceda a velmi důmyslné kódy a šifry. Velmi propracovaný byl také systém jejich kouřových signálů anebo smluvených znamení pomocí ohýbání a lámání větviček stromů nebo keřů.

K nejznámějším akcím, které byli v náplni práce ninjů, byli úkladné vraždy. Tím se ninjové nejvíce proslavili a stali se postrachem obyvatelstva a zvláště knížat (daimjó). Knížata proto opevňovala své domy, vymýšlela speciální pasti na ninji, budovala skryté místnosti, kde čekali skrytí samurajové připraveni bránit svého pána. Ani to jim nebylo příliš platné. Když se kníže ocitl na jejich seznamu, nemohl si dělat velké naděje. Výhodnou zbraní bylo objednat si smrt protivníka dříve, než tak učiní on.

Závěrem bych rád zmínil nejznámější a také nejbizardnější případ úkladné vraždy, která byla provedená ninjou. Příběh se odehrál v 16. století a smrt velkého daimjó Uesugiho Kenšina zavinila buď mrtvice či ninja. Posuďte sami. První teorie tvrdí, že Uesugi Kenšin se odebral, tam, kam musí i císař pěšky. Při vykonávání potřeby na oné místnůstce, která se spíše podobala našim latrínám než současným splachovacím záchodům, ho přepadla mrtvice a on následující tři dny, než ho vysvobodila smrt, nepromluvil. Druhá varianta popisuje tajemného ninju ukrytého v jámě s výkaly, který v kritickém okamžiku probodl Kenšina zdola kopím nebo mečem. Konec příběhu je stejný. Kenšin během svých posledních tří dnů nepromluvil a záhy zemřel. Ať je pravda jakákoliv, dávejte si pozor, když jdete na latrínu!

Druhý příběh ukazuje ninjovu slepou oddanost. Hiroa Onoda byl vycvičen za druhé světové války na agenta, který zůstane na tichomořských ostrovech i po nepřátelské invazi a bude bojovat dále. Onoda byl umístěn na Filipínách a obdržel rozkaz velet mužům zde umístěným k provádění guerillových operací proti invazním silám Američanů. Od svého velitele obdržel tento rozkaz: "Máš absolutní zákaz zemřít vlastní rukou. Může to trvat tři roky, může to trvat i pět let, ale ať se přihodí cokoli, vrátíme se pro tebe. A dokud budeš velet alespoň jedinému vojákovi, musíš v jeho vedení pokračovat. Možná se budeš muset živit kokosovými ořechy. Pokud k tomu dojde, živ se jimi! Za žádných okolností se však z vlastní vůle nesmíš vzdát svého života." I když druhá světová válka skončila Onoda bojoval dál. Nebojoval rok, dva, pět jak stálo v rozkaze, ale třicet let. Až když roku 1972 zemřel jeho poslední voják a na Filipíny byl přivezen jeho dřívější velitel, nyní již v důchodu, který vydal Onodovi rozkazy, byl ochoten uvěřit, že válka skončila.

Samurajové byli zpočátku provinčními úředníky, kteří měli na starosti různé oblasti veřejné správy. Dohlíželi na výběr daní, starali se o silnice a budovy, dbali na klidný průběh místních náboženských slavností. Kromě toho se věnovali řízení zemědělských prací. Organizovali výsadbu rýže na nově obdělaných pozemcích, shromažďovali pracovníky a vedli je. Není divu, že je často začali považovat za své. Ti nejúspěšnější si mohli postavit uprostřed ovládaných pozemků sídlo obehnané příkopy a opevněné hradbami. Tam žili s rodinami, služebníky a oTroky. Uvnitř těchto sídel byly stáje, sýpky, tkalcovské dílny i sklady zbraní. Byla to střediska řemesel a výměnného obchodu stejně jako poslední útočiště místních obyvatel v případě napadení.

Samurajové byli vždy ve službách nějakého feudála, knížete, případně přímo ve službách císaře. Jako zvláštní vrstva začínají vystupovat někdy během 12. a 13. století a postupem doby se z nich pak stala samostatná třída středověkých válečníků, která byla nadřazena dalším hlavním vrstvám obyvatel - rolníkům, řemeslníkům a obchodníkům. Vnějším znakem jejich privilegií bylo právo nosit dva meče. Základní povinností bylo plnit zásady tzv. bušidó (cesta samurajů; buši je jiný výraz pro samuraje, dó znamená cesta), především prokazovat naprostou věrnost a oddanost svému pánovi a odvážně bojovat proti jeho nepřátelům; v případě porážky nebo ztráty cti musí samuraj dobrovolně ukončit svůj život.

Samurajové nebyli jen odděleni od ostatních kast jako byli rolníci, rybáři, řemeslníci či obchodníci. Samurajové byli víc. Byli vojáci. Byli elitou oproštěnou od daní a měli mnoho výsad, jako nošení zbraní. Od samurajů se očekávala absolutní oddanost a čest vůči svému pánovi. To byl daimjó - kníže v určité oblasti se spoustou poddaných. Shógun, nejvyšší vojenský rádce, představoval vrchol moci. Výše už se pozemšťan nemohl dostat, protože císařové jsou božského původu. V tokugawském Japonsku se tak vytvořil typ vojenského šlechtice - samuraje, jehož hlavním zaměstnáním bylo zdokonalování se v bojových uměních a pěstování morálních vlastností požadovaných od bojovníka. Jeho životním krédem byla věrnost družině a bezmezná oddanost feudálnímu pánovi. V oficiálním sociálním členění obyvatelstva tvořili samurajové (ši) nejvyšší kategorii, na jejímž vrcholu stál shógun, pod nímž se hierarchicky řadila ostatní vojenská šlechta. Všestranné nadřazení samurajstva nad ostatními kategoriemi (rolníci - nó, řemeslníci - kó, obchodníci - šó) bylo formálně vyjádřeno výsadou nosit zbraň a používat rodového jména a dávalo všem samurajům právo vztáhnout beztrestně ruku na kohokoliv z nižší sociální kategorie. Stačilo, aby rolník nebo měšťan neustoupil včas samurajovi z cesty a byl na místě o hlavu kratší. (bure-uči - zabití za drzost). Samurajové byli rozděleni do několika skupin - praporečníci (hatamoto) asi 5000 měli právo audience u shóguna, gokenin (vazalové) 18 000 bez tohoto práva a róninové - samurajové bez pána, toulají se krajem.

Zpočátku samurajové jezdili na koních a byli vyzbrojeni luky. Později byli pěší a vyzbrojeni dvěma meči. Věrní svému pánovi, nebojácní v boji čelili svým oponentům, kteří za to stáli a které vyzvali k boji. Samurajové nosili kimono s volnými kalhotami, které připomínaly sukni, a navrch volný kabátek. Vyholovali si vlasy v horní části lebky a zbylé sepínali do ohonu, který stáčeli do uzlu. Pro boj se oblékali do brnění a nosili dva meče (dlouhý pro venkovní boj, krátký pro boj uvnitř hradů a pevností - navíc sloužil i k rituální sebevraždě, kterou nejčastěji praktikovali po porážce, aby se vyhnuli potupnému zajetí). Když neválčili, pořádali setkání malířů, dramatiků a intelektuálů, navštěvovali a dokonce i hráli divadlo nó, aranžovali květiny, hráli na loutnu, psali básně... vzdělaní muži si nejsou vědomi své stezky, že se (tudíž) podobají těm, kdo kráčejí na západ v domnění, že míří na východ. Poznat svou stezku znamená poznat své chyby. Jen skrz neúnavné, celoživotní odhalování vlastních chyb může člověk dosáhnout pravé stezky.

V Japonsku přetrvávají vedle nejmodernější techniky i tradice více než prastaré. Jejich kořeny prorůstají staletími a mizejí v časech pověstí a legend. Jedna z tradic patří do sféry sportu a jmenuje se Sumó. Obří bojovníci sumó vážou k sobě takovou pozornost veřejnosti, že hravě zastíní ostatní budo v Japonsku.

Co se stáří týče, těžko bude sumu nějaký sport konkurovat. Jeho prapočátky jsou spojovány s legendou o osidlování japonských ostrovů. Předkové dnešních obyvatel se na nich mohli usadit až poté, co jeden z jejich bojovníků svedl zápas s shintoistickým bohem. A vybavíme-li si zobrazení asijských božstev rodu mužského, jimž málokdy chybí důkladný břich, hned můžeme spřádat teorie o tom, proč spolu zápasí právě tlouštíci. Pro Japonce, lidi od přírody útlé, je tloušťka čímsi daleko úctyhodnějším než pro nás. Z toho vyplývá, že zápasníci Sumó mají velikou úctu obyvatel. A jsou středem pozornosti medií.

Historické zmínky o Sumó najdeme poprvé v zápisech z 8. století. Sponzor oněch nejstarších doložených zápasů byl vskutku vznešený - sám císař. Na jeho dvoře se odehrávala jednotlivá klání, jeho dvůr odměňoval vítěze cenami. Svou nynější podobu a pravidla však získalo Sumó až v průběhu éry Edo (1603 až 1868). V téže době se také stalo profesionální záležitostí a zároveň Japonským národním sportem.

Každým rokem je pořádáno šest velkých turnajů v Tokiu a po jednom v Osace, Nagoji a Fukuoce. Těch menších turnajů je velké množství, většinou na regionální úrovni. V tomto sportu nejsou žádné hmotnostní kategorie. Je to proto, že i přesto, že zápasníci s větší váhou mají určitou výhodu, není to čistě její záležitost. I zde je velmi důležitá správná technika.

Zápas probíhá v kruhovém ringu (dohjó) o průměru asi čtyři a půl metru* a jeho podstata je velmi jednoduchá - za pomoci asi padesáti různých druhů chvatů, hodů, zvedů atd. se oba zápasníci snaží soupeře vytlačit z ringu, anebo ho donutit, aby se dotkl země jinou částí těla než chodidlem nohy. Vlastní boj trvá jen zřídka několik minut, nejčastěji je rozhodnuto v několika sekundách. Důležitou součástí je však úvodní soustřeďování a zkusmé výpady. Tato přípravná fáze mohla v dřívějších dobách trvat i déle než hodinu, ale nyní je pravidly omezena maximálně na čtyři minuty. K vstupnímu ceremoniálu patří zvyk rozhazovat kolem sebe sůl před zahájením vlastního střetnutí. Od nejstarších dob se totiž sůl pokládala za symbol čistoty, dobra a síly a věřilo se, že její pomocí lze zažehnat vliv zlých a nečistých sil. V sumó má být rozhazování soli zárukou, že nadcházející zápas bude probíhat v opravdu čestném duchu. Poté co je sůl rozhozena přichází na řadu další část rituálu. Oba soupeři se (ne navzájem!) popleskávají po holých tělech a začínají předzápasový tanec na jedné noze. Poté soupeři podřepnou proti sobě a upřeně se dívají jeden druhému do očí. Pak se postaví do základního postavení. Toto se může opakovat dvakrát až třikrát se snahou zastrašit soupeře. Důležití jsou i rozhodčí v ringu, kteří nosí barevná kimona. Dole u ringu pak sedí v černých kimonech další čtyři rozhodčí, kteří mohou ringového ve sporných případech přehlasovat. Nejlepší zápasníci mohou nejprve nastoupit ve svých ozdobných opascích se zástěrami, které jsou z čistého hedvábí a jsou velmi drahé.

Nejvyšší možnou hodnost, kterou může zápasník dostat je tzv. jokozuna. Jokozunou zůstává zápasník i po ukončení aktivního zápasení. Jokozuna znamená doslova vodorovně uvázaný provaz a odznakem nositele této hodnosti také opravdu je silný bílý konopný provaz (váží často kolem 30 kg), uvázaný kolem jeho pasu. Jokozuna není titul, který by bylo možné získat přímo například vítězstvím v nějakém turnaji, ale mohou jej dosáhnout jen opravdu zcela výjimečné osobnosti v sumó za dlouholeté mimořádně vynikající výsledky. Někdy žije jokozunů zároveň několik, jindy žádný. Tradiční cenou pro vítěze všech šesti hlavních turnajů v sumó, je pohár z českého broušeného skla, s vyobrazením Bivoje, který vítězi předává český velvyslanec v Japonsku.