Časoprostor

Každému zvířeti z tohoto pravidelně se opakujícího cyklu jsou připisovány určité charakteristické vlastnosti, které se vztahují na lidi narozené v tomto znamení.

Číslo čtyři

Číslo čtyři se považuje v Japonsku za nešťastné, protože se vyslovuje stejně jako smrt (shi). Proto by se Japoncům neměly dávat různé dárky sestávající ze čtyř částí anebo čtyři dárky najednou. V některých nemocnicích a hotelech jsou tyhle čísla dokonce přeskočený.

Používání hůlek

Odpočinek po jídle

Japonci věří, že pokud si ihned po jídle lehnete, stane se z vás po smrti kráva. Pravda, některé slečny nebo dámy si kvůli tomu nemusí ulehnout po jídle a pak čekat na smrt, ale zdařile se jim to povede už během života. Ale na tohle Japonci nevěří, na tohle se věří jen u nás...

Spánek

Nikdy nespěte hlavou směrem k severu, neboť takto jsou ukládána mrtvá těla. Takže si s sebou nikdy nezapomeňte busolu anebo než ulehnete, prozkoumejte lišejníky v okolí.

Pohřební auto

Projíždí-li okolo pohřební auto, schovejte se někam palce od rukou.

Nehty

Pokud si jakkoliv upravujete nehty v noci (manikúra, trhání nebo kousání) nebudete se svými rodiči, když budou umírat.

Pískání

Pokud si v noci pískáte nebo pohvizdujete, připlazí se do vašeho domu had.

Černá kočka

Černé kočky jsou stejné u nás jako v Japonsku. Pozn. autora: Dokonce i stejně mňoukají (což je zajisté velmi překvapující). Takže ať Vám přeběhne přes cestu japonská nebo česká kočka na situaci to nic nemění. Budete mít zkrátka peška.

Věci pro štěstí

V mnoha chrámech, svatyních a prodejnách suvenýrů jsou prodávány věci přinášející štěstí, ochranu a zdraví. Také se prodávají malé kousky papíru zvané omikuji, pomocí nichž se dá předpovědět budoucnost. Tyto papírky se po použití zmačkají a pověsí na větve sTromů. Buď aby přinesly štěstí anebo se pomocí nich staly tajné sny skutečností anebo naopak aby chránily před zlými věcmi. Jeden papírek sem si také pověsil, jsem zvědav, jestli se splní:-).

Šintoismus

Šintó znamená "cesta Bohů". Spočívalo v uctívání přírody a bohů. Šintó nemá žádného zakladatele ani proroka. Neexistuje žádný psaný kodex kromě některých mýtů, které byly zapsány v prvních japonských kronikách Kodžiki a Nihon šoki. Šintó učilo, že každý objekt v přírodě, třeba jezero, strom či skála, má stejně jako živé bytosti své božstvo, své kami, jež je třeba uctívat. Typickým příkladem toho je i hora Fudži, jež je stejně jako všechny přírodní síly považováno za božstvo. Výstup na ni je chápán jako obřad a provést jej může jen ten, kdo se před tím očistil. Také se říká, že tuto cestu byl měl uskutečnit každý Japonec. Mnoho šintoistických svátků a oslav vzniklo jako modlitby k bohům, aby ochraňovali úrodu rýže, nebo jako poděkování za dobrou úrodu.V polovině 19. století byl Šintoismus prohlášen za státní náboženství, to trvalo až do roku 1945. Jednoduché šintoistické svatyně lze najít skoro všude, výjimkou nejsou ani prostranství v moderní zástavbě.

Brána torii bývá ozdobena provazem šimenawa s bílými proužky papíru gohei, které bývají také často vázany na větvičky stromů. Než přijde poutník ke svatyni, měl by se rituálně očistit, to znamená u bazénku čózuja použije bambusovou naběračku hišaku, omyje si ruce a vypláchne si ústa. Potom před hlavní budovou svatyně vhodí pár mincí do velké dřevěné krabice saisen-bako dvakrát udeří na gong, dvakrát se pokloní, dvakrát tleskne rukama (silně a slabě), opět se dvakrát ukloní a ustoupí stranou. To pomáhá k vnitřnímu soustředění návštěvníků a zároveň to upoutává pozornost kami.

V šintó se vyznává úcta ke Kami (v překladu to znamená bůh nebo božstvo). Znak, který se používá pro slovo Kami znamená "nahoře". Zde najdeme i důvod, díky kterému se těmto božstvům přiřknuly jakési dokonalejší vlastnosti a které vládnou jakousi velkou vnitřní silou. A kde se nacházejí tyto kami? Své kami mají nejenom vznešené, ale i běžné předměty nebo prostředí jako např. strom, hora, vodopád, řeka. Posvátnost jim může být "přisouzena" jejich krásou, neobvyklým tvarem, velikostí nebo příběhem, který se k nim váže. Někdy stačí i cit toho, kdo zde kami uctívá. Některá kami měla moc jen v určité oblasti a jiná měla svou moc po celé zemi jako např. Inari - božstvi rýže. Lidé věřili, že když uskuteční určité obřady, které se nazývají Macuri (často se jednalo o tance a zpěvy) tak se jim kami odvděčí svou ochranou.

Jádrem svatostánku je budova svatyně Honden, kde má přebývat uctívané kami. Tam smí vstoupit jen k tomu určený kněz Kannuši. Další součástí svatyně je Haiden - obřadní prostor, kde se konají ceremonie na počest příslušného kami. Dovnitř vstupují kromě kněze pouze pozvaní hosté, ostatní se shromáždí kolem. Před každou návštěvou svatyně je zapotřebí provést rituál obřadné čistoty. V prostoru okolo svatyně je vystavena nádrž s tekoucí vodou na opláchnutí rukou. Je zde i malá bambusová naběračka. Vodou do ní nabranou si návštěvník svatyně vypláchne ústa. Při vážnějších stavech kegare (nečistoty) byla nutná celková koupel pod vodopády nebo mnohadenní půsty. Lidé, kteří byli označení za "nečisté", byli potrestání určitými společenskými zákazy. Hlavní součástí bohoslužby je vzdání úcty patřičnému kami, oběť a modlitba, k níž patří nejčastěji dvojí tlesknutí rukou.

Japonci mají vysokou citlivost vůči čistému způsobu života (v japonštině se řekne čistý, krásný slovíčkem kirei), ale stejně tak je zde i Kegare. Kegare je vše, co odpuzuje kami a proto je zapotřebí žít tak, aby jsme se tomu vyhnuli. Mezi kegare se dají zařadit lidé (ale i tvorové), kteří přišli do styku se smrtí a se světem mrtvých nebo se stali obětí nějaké přírodní katastrofy, dále ti jenž se dopustili zločinu proti společnosti, loupež, žhářství, incest atd. Prostředkem k rituální očistě byla vždy voda, která byla v tomto směru velmi účinná. Ve společnosti bylo čisté považováno za dobré a nečisté za špatné. To nutilo lidi žít v mezích správného chování v dané společnosti. Šintoismus nemá žádné psané přikázání, žádnou bibli a v podstatě nevyžaduje nějaké specifické morální způsoby chování. Každý kdo se hlásí k mýtu stvoření, je v podstatě šintoista. Nepotřebuje k tomu žádný křest a žádné služby boží. Dalo by se říci, že šintoistou je tedy každý, kdo s čistou myslí navštěvuje šintoistický chrám. Každá rodina, vesnice údolí má své ochranné kami.

Čelenky - Japonké rodové znaky - Mony

Zcela neodmyslitelným doplňkem života ve středověké Evropě byly šlechtické erby. Při jejich navrhování musela být dodržována řada složitých zásad a případné úpravy k lepšímu - tzv. povyšování - schvaloval pouze král. Japonské tradiční rodové znaky - tzv. mony - jsou sice ve srovnání s evropskými erby podstatně jednodušší, ale na druhé straně se jich dodnes běžně užívá, zatímco slavná doba evropských erbů již patří minulosti. Do 12. století jsou mony používány jen k dekorativním účelům. Dříve se ještě objevují také na standartách a zbroji jako nezbytné označení vojáků na bojišti. Teprve od tohoto století je feudální páni začali užívat pro účely vzájemného odlišení a mony se od té doby objevují na jejich oděvu, povozech, praporcích, lampiónech, zbraních i dalších osobních předmětech. Až do reforem Meidži roku 1868 bylo jejich užití dovoleno pouze šlechticům a samurajům. Ostatní lidé je začali - stejně jako rodová jména - tedy užívat až v poměrně velmi nedávné době. Přesto je dnes k nejrůznějším účelům používají prakticky všechny japonské rodiny a jako symboly rodinných tradic přecházejí z generace na generaci.

Japonských monů existuje asi tři tisíce různých druhů. Na rozdíl od evropských šlechtických erbů jsou pouze dvojbarevné, přičemž volba barev nehraje žádnou roli. Nejčastějším motivem jsou květiny a jiné rostliny, zvířata, měsíc, hvězdy, ale také rozličné geometrické obrazce, čínské znaky apod. Všechny mony mají pravidelný, víceméně kruhový tvar a často také bývají bílým kruhem orámovány. Nejznámější je chryzantéma se šestnácti okvětními lístky, která představuje mon císařské rodiny. Až do konce 2. světové války nesměl mít ve svém monu chryzantému nikdo jiný kromě císaře. Rodový mon je obvykle společný pro všechny členy rodiny, ale ženy měly někdy dříve svůj zvláštní, dekorativněji upravený mon. Tyto speciální "ženské" mony pak přecházely vždy z matky na dceru a ta měla i po provdání právo užívat mon své matky.

Sváteční reprezentační oděv s rodovým znakem (mon) se oblékal ve dny, které se lidově nazývali mombi. Šlo především o pět sezónních svátků go sekku zavedených tokugawskou vládou.

Jídelní hůlky

Podobně jako v Číně nebo v Koreji jedí Japonci své pokrmy hůlkami, kterými se v Japonsku říká haši. Jsou dlouhé asi 25 cm a vyrábějí se nejčastěji ze dřeva, ale někdy i ze slonoviny, bambusu, nebo různých kovů.

Drží se obě v pravé ruce tak, že jedna je pevně fixována a druhou se pohybuje, čímž slouží k přidržování jednotlivých soust, veškeré jídlo, i maso je přirozeně nakrájené na drobné kousky. Podobně jako v Číně, platí i v Japonsku zásada, že nůž je náčiním potřebným pouze pro kuchaře. Polévky Japonci pijí a kousky masa či zeleniny, hub apod. vybírají hůlkami.

I když se každý z nich občas setká - například při návštěvě restaurace západního stylu - s vidličkou a nožem, běžně se jí v japonských domácnostech neužívá. Normálně má v rodině každý své hůlky, které se po jídle umyjí a uloží k dalšímu užití. Při jídle v restauraci nebo na návštěvě se často užívají tzv. waribaši, kdy jsou obě hůlky vytvořeny z jediného kusu dřeva a jenom naštípnuty. Teprve před jídlem se od sebe oddělí a tím jsou pro opětovné použití znehodnoceny.

Zvyk užívat hůlek přišel do Japonska z Číny. Ve velmi starých dobách užívali Japonci jedinou, na konci zahnutou hůlku a hůlky tohoto tvaru se dodnes užívá při některých zcela mimořádných příležitostech, jako je například korunovace císaře.

Jí-li se hůlkami, je nezbytné dodržovat některé zásady - např. nezasunovat je příliš hluboko do úst nebo je nedržet v levé ruce. Velmi nevhodné je rovněž zapíchnout hůlky svisle do rýže, neboť v této formě se podávají oběti zemřelým.

Stavba lodí

Na dalekých zámořských plavbách se dá získat pohádkové bohatství i přijít na mizinu. Záleží na štěstí. Ovšem nejen štěstí rozhoduje o úspěchu či neúspěchu zámořské plavby. Když se chcete vrátit s lodí plnou zlata, hedvábí či jiného materiálu musí vám přát počasí, musíte se plavit na dobré lodi a mít schopnou posádku. V Japonsku vám počasí příliš nepřeje, každou chvíli je tu zemětřesení nebo se přižene tsunami a lodě se tu také nestavěli příliš dobré. Zato se kapitáni mohli spolehnout na dobrou a oddanou posádku a štěstí také občas pomohlo. Roku 1281 ochránil božský vítr - kamikadze - Japonsko od vpádu Mongolů. No a když Japonské lodě v 9. století čínským plachetnicím nestačily, tak se prostě dovoz zboží čínským lodím zakázal. Do Číny směli pro zboží jen buddhističtí mniši. Avšak Japonsko je ostrovní země a muselo se s mořem vypořádat. Žádný zákon nemohl být dostatečně účinný a postupem času se stává Čína výhradním obchodním partnerem. Japonské lodě vyváží valounové zlato, rtuť, síru, dřevo, perly a vějíře. Do Japonska se naopak dováží kámen, knihy, tuš, papír.
Převahu čínských a korejských lodí se snaží Japonci ve 14. století kompenzovat pirátstvím. Některé šlechtické rody z pobřežních oblastí kolem sebe shromažďovaly zbídačené rolníky a uchylovaly se k námořnímu podnikání, při němž se stírala hranice mezi obchodem a loupeží. Při nedostatku příležitosti k nákupu se zboží podnikaly osádky jejich lodí nájezdy na korejské a čínské pobřeží, kde plenily a odvlékaly pokojné obyvatele. Pojem Wakkó, japonští piráti, strašil každého obchodníka, který se plavil v Japonském moři.
Změna přichází s prvními Evropany, kteří dopluli k Japonským břehům. Byli to Portugalci a stalo se tak roku 1542 nebo 1543. Ano, jistě, první Evropan, popisující Japonsko byl Benátčan Marco Polo, který žil ve třináctém století. Jenže až holandské, španělské, portugalské lodě znamenali pro Japonsko velkou změnu a netušené možnosti. Portugalci přivážejí do Japonska první střelné zbraně tzv. muškety. Španělé se zase snaží prosadit křesťanství. Japonsko se načas podřizuje. Evropané měli zájem hlavně o Japonské stříbro, které výhodně získávali výměnou za zboží z Číny nebo jihovýchodní Asie. Bezohledně využívali toho, že japonští obchodníci nemohou svými nákupními možnostmi v zahraničí konkurovat velkým a lépe vybaveným evropským lodím, a prodávali dovážené zboží s mnohonásobným ziskem.
Počínání Evropanů v Japonsku začínalo budit nedůvěru a šógunům se začalo zajídat. A tak jsou Evropané postupně vyháněni. První se musí poroučet náboženští fanatici jako byli Španělé a Portugalci. Angličanům a Holanďanům zůstávají některé obchodní stanice. Smyčka se však stahuje. Přístavy jsou cizím lodím uzavírány, poslední velká Japonská výprava do Říma se uskutečnila roku 1613. (Byla to v podstatě největší japonská námořní výprava (nepočítaje 2. pol. 20 stol.), vyslaná z iniciativy knížete Masumuneho Dateho. Bylo to poselství ke španělskému králi a papeži v čele s vazalem rodu Dateů Cunenagou Hasekurou. Japonci si od něho slibovali navázání obchodních vztahů se Španěly v Mexiku. Na lodi japonské výroby se Hasekurovi podařilo dorazit za 90 dní do Mexika, odkud pak poslové pokračovali španělskou lodí do Evropy. Vrátili se do Japonska až po sedmi letech, opět přes Mexiko a Tichý oceán, a výprava byla hodnocena jako neúspěšná.) a poté co skončila neúspěchem je vydána řada zákonů a nařízení a Japonsko se roku 1640 definitivně uzavírá okolnímu světu a spoléhá jen na sebe. Portugalci, kteří pomáhali stavět a navigovat Japonské lodě jsou pro svou víru popraveni a obchod zajišťují jen tzv. Černé lodě, které vozí z Číny do Japonska a zpět různé zboží jako bylo zlato, meče, potraviny, saké atd. Samozřejmě nelze zapomenout na jemné čínské hedvábí, protože jedině v něm se dalo přečkat parné letní období.

Jazykolamy